Odjezd byl skutečně dramatický. Trojice OAJ, Brzi, Marcela byla na nádraží Praha Bubeneč včas. Tam se totiž přesunul „Start“ akce, protože všichni účastníci pocházeli z tohoto koutu Prahy. Trojice Valach,Bielavská,Valach ale na peron dorazila až ve chvíli, kdy strojvedoucí zabouchl dveře a hotovil se otřískaný panťák uvést do pohybu. Jak se Valachům povedlo vlak zastavit a nastoupit do něj, to netuším. A tak jsme přeci jen do Roudnice n./L. dorazili současně. Tam nás už čekal Zdeněk Fiala, který sem přijel na své kouzelné skládačce z chalupy. I vyrazili jsme dobýt Říp. Nešlo to lehce, ale povedlo se. Jen asi v půli stoupání nalomila mé odhodlání dosáhnout vrcholu Edita svým tvrzením, že nahoře není žádná funkční hospoda. Naštěstí byla. Rozhlédli jsme se po mléku a strdí, ale kde nic tu nic. A tak jsme si dali vrcholové pivo a nějaké to občerstvení a vydali se zpátky do Prahy. Obloha hrozila temnými mraky, v okruhu pěti kilometrů všude zjevně důkladně lilo. My jsme ale zmokli jen symbolicky. Hned potom, co jsme se napásli na bezprizorných třešních. Oběd jsme dali až v Maríně v Nelahozevsi a pak jsme jeli dál až k ústí Máslovického potoka, kde se oddělili Valaši. Měli to odtud blíž domů. My ostatní jsme překonali Vltavu pomocí přívozu a pokračovali po opačném břehu z Libčic do Řeže. Tam se odpojil i Zdeněk, který svou další dopravu svěřil ČD. Dále už to bylo tradičně prosté, na Letné jsme končili těsně před důkladným slejvákem a blížícím se stmíváním.