Velká letní cyklo akce:
Harghíta
(Rumunsko s c.k. Adventura)
|
Velká letní cyklo akce: |
Jak to bylo |
|
0. den - sobota Na obvyklém seřadišti zájezdů CK Adventura u budovy Motokovu jsme se sešli kolem desáté hodiny a po naložení hromady zavazadel, kol a jiných nezbytností jsme vyrazili po D1 směrem na Brno a Bratislavu, kde přistoupili poslední účastníci. Jeli jsme celou noc přes Maďarsko a Rumunsko, kde jsme kdesi přibrali hlavního průvodce, Štefana. V neděli ráno jsme dorazili do hornického městečka Praid.
1. den - neděle Na parkovišti v Praidu bylo skoro prázdno. To se ale mělo velmi rychle změnit. Praid je totiž pozoruhodný svým solným dolem, který je otevřen pro veřejnost, a navíc byla neděle. Když nás kloubový důlní autobus vyvezl dlouhou štolou z prohlídky podzemí, bylo na povrchu už plno. Prostě turistický blázinec. Náš autobus s vlekem, který se snažil odjet do cíle etapy, dopravní zácpu završil. Vydali jsme se na kolech na první rumunskou cykloetapu, která vedla přes sedlo Calonda a město Odorheiu do kempu ve vesnici Sub Cetate. Cestou jsme s potěšením konstatovali, že všude lze dostat levné a dobré rumunské pivo, byť jen lahvové. Ozkoušeli jsme si také bezohlednost rumunských řidičů a přičichli k (ne)kvalitě rumunských silnic. Ujeli jsme 57,5 km, nastoupali 503 m a klesli o 523 m.
2. den - pondělí V kempu jsme byli ubytováni podle své volby buď v čtyřlůžkových chatičkách nebo ve stanech. Pondělní porce kilometrů byla zasvěcena vrcholu Harghíta-Madaras (1800 m n.m.). Vyrazili jsme po příšerné místní asfaltce, ze které jsme vzápětí odbočili na ještě příšernější prašnou silnici směřující proti toku říčky Ivo k Madarasu. Silnice právě prodělávala rekonstrukci a tak její zdolávání bylo skutečně zážitek. I tady bylo při cestě pivo, v penzionu v Izvoare dokonce točené! Odtud už vedla velmi slušně rozbitá lesní silnička k chatě pod vrcholem Madaras (1670). Od chaty se dalo ještě vystoupit dalších asi 200 výškových metrů na vrchol Madarasu (1801) a někteří z nás to skutečně zvládli. Šestnáctikilometrový sjezd po dřevařské stezce na druhé straně horského masivu byl rovněž dost adrenalinový. Z vesnice Vlahita už se ale jelo po hlavní silnici s dobrým povrchem až do Bradesti, kde následovala již den před tím projetá "tankodromová" silnička do Sub Cetate. Ne všichni zvládli celý okruh. Např. já se Standou jsme se vrátili z výšky asi 1100 m zpět do náručí penzionu s točeným pivem a pak až do kempu. Ti, kdo jeli celý okruh, ti najeli 65,5 km, nastoupali i naklesali 1155 metrů.
3. den - úterý Už v noci se ozvalo počasí, že taky chce přispět k zajímavosti zájezdu. Noční bouřku ráno vystřídal nepříjemný déšť, který sice okolo desáté hodiny jakž takž ustal, ale trvale hrozil návratem. Přesto jsme vyrazili do sedla Sicas (1000). Jeli jsme mírným stoupáním proti proudu říčky Sicasau. Z cesty bylo možno kousek pod sedlem ještě odbočit k zaniklému Drákulovu jezeru. Příšera ale zajímala jen málokoho. Na druhé straně Muntii Giurghiului nás hned za obrovským lomem na silniční kámen čekal sjezd do širokého údolí řeky Mures. V těchto místech nás zastihl kvalitní slejvák, který jsme přečkali porůznu ukryti. Někteří v hospodě, jiní na verandě místního hokynářství, jak kdo. Po dešti jsme už snadno dojeli do města Gheorgheni, kde na nás čekal penzion a na stanaře hřišťátko na házenou. Najeli jsme asi 45,5 km, nastoupali 412 m a odklesali si 291 m .
4. den - středa Po snídani jsme nasedli do autobusu a kola naložili na vlek. Autobus nás vyvezl do sedla Pangarati (1225). Odtud se měl jet asi 83 km dlouhý okruh terénem přes sedlo Nierghes (1375) k soutěsce Bacazului a jezeru Rosu. S ohledem na promáčenost povrchu horských cest nás většina zvolila náhradní lehčí program. Sjeli jsme po silnici přímo k jezeru Rosu a pak ještě k silničnímu tunelu pod skalní stěnou Altarului. Tady se počasí rozhodlo nám opět ukázat, že to ani dnes nebudeme mít lehké. Spustil se deštík, který nás zahnal zpět k jezeru do hospůdky. Když se ukázalo, že se jen tak oblačnost neprotrhá, začali jsme se občasným deštěm stoupat zpět do sedla Pangarati. Sjezd zpět do Gheorgheni mohl být nádherným zážitkem nebýt mizerné kvality povrchu horské silničky. Na závěr jsme ještě nádavkem v ulicích Gheorgheni slušně zmokli. Nic to ale nebylo proti tomu, v jakém stavu se vraceli absolventi oficiálního okruhu. Před dalším použitím sebe i kola čistili na zahradě penzionu hadicí. Naší kratší trasou jsme ujeli 43,5 km, nastoupali 408 a dolů sjeli o 873 m.
5. den - čtvrtek V plánu byl přejezd terénem přes Muntii Hasmas do hornické vesnice Bálan a potom dojezd po silnici do vesnice Sanmartin. S ohledem na minulé deště nás ale většina zvolila redukovanou variantu - autobusem do Sandominic a pak dál na kole. Celou trasu jeli jen někteří, např. Standa, Brzi, Peki a další "chrti". My ostatní jsme chtěli relaxovat pozvolnou jízdou na silničkách v rovině. Hustý provoz na hlavním tahu nás ale nakonec stejně zahnal do vedlejších vesniček a tak jsme odbočili přes pole k Nicolesti. Ukázalo se to být o dost lepší volbou, než hlavní silnice. V Miercurea-Ciuc jsme se s našimi horaly sešli a navštívili místní restaurace. Ciuc je ostatně i nejznámější značka rumunského piva. Pak už jsme jen dojeli pár kilometrů do vesnice Sanmartin, kde nás čekalo opravdu zvláštní ubytování - stanaři dostali k dispozici zahradu místní fary, my ostatní jsme sdíleli obrovské mnohalůžkové průchozí pokoje internátu místní zemědělské střední školy. Naštěstí hned naproti byl diskobar se zahrádkou, kde jsme trávili večer společenskou konverzací. Horalé ujeli 83,5 km, nastoupali 542 m a 689 m sjeli dolů.
6. den - pátek Páteční program měl mnoho možných variant bloudění v pohoří Ciomat. Naše skupina volila tu zdánlivě nejlehčí. Přidal se k nám i maďarský kolega Žolt. Používali jsme ho jako pojítko s domorodci, protože orientace v terénu byla často dost nesnadná. Zřejmě ani domorodci neměli o krajině přesný přehled. Značnou část dopoledne jsme bloudili po písčitých a kamenitých cestách, až jsme se nakonec nečekaně vynořili na silničku vedoucí k jezeru sv. Any. Ovšem v docela jiném místě, než jsme čekali. Koupel v jezeře prý byla vynikající, jezero samo je prý jediné kráterové jezero ve východní Evropě. Nevím, my se Standou jsme hlídali bufet na parkovišti na vrcholu cesty a u vzniku jezera jsem nebyl. Odtud jsme se vraceli cestou, která si označení cesta ani nezaslouží. Byla to totiž spíš rokle. I tady jsme samozřejmě zakufrovali - prostě rumunské turistické značení za moc nestojí. Nakonec jsme ale do vesničky Tusnad Sat, kde byla příjemná výčepna s pivem za 1,5 LEI trefili všichni. Do svého internátu jsme se vraceli až skoro za tmy. Najeli jsme 48 km, převýšení nahoru i dolů činilo 730 m.
7. den - sobota Poslední den v Rumunsku jsme na navrhovanou trasu vesměs hodili bobek. Někteří dokonce ani na kolo nenasedli. Jiní si vyjeli volně do blízkého okolí, do podhorských vesniček atd. Jinak jsme pracně utráceli poslední Lei za dárky (chlast a chlast a chlast a nějaká ta paprika apod.) V 18:00 jsme se nalodili do autobusu a vydali se zpět do srdce Evropy. Ti, kteří se vůbec vydali na kolo, najeli průměrně asi 25 km a převýšení bylo zanedbatelné.
8. den - neděle V neděli po 15. hodině jsme dorazili zpět k Motokovu do Prahy a bylo po srandě. Ten, kdo jel všechny úseky, najel asi 370 km, nastoupal 3750 m a svezl se z kopce 4260 m vysokého. Na kilometry nic moc, ale kdo ochutnal rumunské cesty, ten by tak nesoudil. A ten sešup dolů je taky docela pěknej.
Cesta do Rumunska i zpět autobusem
trvala celkem asi 40 hodin a měřila 2420 km.
Závěrem : My jsme vlastně nebyli v Rumunsku, ale v Maďarsku. Celá oblast totiž mluvila a žila maďarsky. Dá se soudit, že lid tu žije vlídný. Jenže není snadné se s ním dohovořit. Mluví totiž jen maďarsky. Angličtinu tu téměř nikdo nezná, němčinu také ne a s rumunštinou to bude možná podobné. A dnes už se tu nechytáš ani rusky! Řidiči se tu k cyklistům chovají hnusně, hnusné jsou i silnice a cesty, ale změny jsou už na cestě, Evropská Unie už dohlédne i sem. Za celou cestu jsme nepotkali turecký záchod a na všech, které jsme potkali byl dokonce i toaletní papír. Pivo je tu levné a je ho tu všude dost a je vcelku slušné. K večeři ti tu dají spíš vídeňský řízek než nějakou kreaci z ovčího sýra, slaniny nebo ovečky. Obchody jsou dobře zásobené, pravda hlavně globálními produkty. I výrobky značky Hama tu mají své místo v regálech. Za tou trochou lokální originality se musíš trmácet do dost odlehlých končin... Ale krajina je tu krásná, i když trochu divoká. A pepřový sprej proti psům nakonec nikdo nepotřeboval.
Účastníci : OAJ, Marcela, Brzi, Veruňka, Vlasta, Rybička, Standa Mareš, Peki, Ňufík, Irena, Dana a Tomáš Kešneři, Vláďa Outrata (a Pipa a Míra), Jirka Nedvěd = 16 osob
Šlapej dál, OAJ
 |
správce stránky: OAJ | naposledy upraveno: 06.09.2008 |